O jídle
Myšlenka M při jedné večeři o tom co všechno může člověk sníst: “Ono jíst se dá všechno, jenom na to musí bejt příbor.”
A dál nejedu
M má potíže s tím, že s přicházejícím hladem ho opouští logické uvažování a bývá dost podrážděný a nepříjemný.
Příběh kamaráda R:
Jeli jsme na výlet na kolech a M najednou sesed z kola, hodil ho do příkopu, sednul si do pangejtu a říká: “Mám hlad, takže dál nejedu.” V takovou chvíli bys ho zabil, co máš asi dělat? Jet mu někam shánět jídlo?
Zkusit se to musí
Po vysilující etapě dálkového pochodu jsme seděli a odpočívali v hospodě. Usoudili jsme, že ještě ten den pár kilometrů navíc ujdeme, ale před zavíračkou jsme odcházet nechtěli. Jen M chtěl jít už spát.
M: “Tak, kluci, já měl jenom jednu vodu.”
S: “Hmm, a?”
M: “No a mam jenom pjéťo.”
S: “No, a?”
M: “No tak jsem myslel, jestli byste to nezaplatili.”
S: “A proč?”
M: “No já, že mam jenom to pjéťo.”
S: “A to myslíš, že ti to tu jako nerozmění?”
M: “No to jo, ale zkusit se to musí.”
Následně přišla servírka.
M: “Já, prosím, zaplatím.”
Servírka: “Ano, povídejte.”
M: “Tak já měl tu jednu vodu.”
Servírka: “Ale vy jste měl ty vody dvě.”
M: “No já vim, ale zkusit se to musí.”
Sedm kroků od muchomůrky
V lese byla mlha a lehké mrholení čas od času přecházelo v déšť. M seděl bohorovně na pařezu a pokuřoval Camelku jako dobrodruh. Vyfoukl lehký oblak dýmu a s klidným hlasem k nám pronesl: “Jó, né nadarmo se říká, že sedm kroků od muchomůrky roste další hřib.”
Trochu s překvapením jsme na něho pohlédli, jelikož jeho věta nedávala v kontextu s naším rozhovorem žádný smysl. Přesto jsme se rozhodli při nejbližší příležitosti tuto teorii prověřit.
Poskakovali jsme od muchomůrky v různě dlouhých krocích nebo skocích, ale hříbek nikde. Zeptali jsme se tedy M, že máme podezření na nepravdivost jeho teorie.
M reagoval hbitě a bezchybně: “No jo, ale to musíš chodit v kruzích!”
Dvě smaženky
Příběh kamaráda V:
Byl jsem na koleji u M a měl jsem sebou k jídlu dvě smaženky. Vyndal jsem si notebook na stůl a vedle jsem si ty smaženky položil. Kouknul jsem na M a bylo mi jasný, že už zase několik dní nejedl, protože neměl na jídlo. Sice jsem měl taky hlad, ale jednu smaženku jsem mu nabídnul. M si ji vzal.
Sehnul jsem se pro myš do brašny od notebooku a následně jsem sáhl po smažence. Smaženka tam ale už nebyla a jen jsem viděl M jak ji dojídá.
Zeptal jsem se: “Ty, M, kde mam smaženku?”
A M mi odpověděl: “Já myslel že už ji nechceš, když si ji nechal na stole.”
Všechno je to o toleranci
“M, prosím, mohl bys tu u tohodle stolu nekouřit?”
“Tak si odsedni, když ti vadí že kouřím.”
“M, jsi tu jediný nekuřák u stolu kde se bude jíst.”
“No a říkám ti snad já, že mi jíš do kouření? Kouření je čistě moje svoboda a vy mně v ní nemůžete omezovat. Tohle všechno je jenom o toleranci.”
Řídká teorie
Existenci této formy teorie jsme tušili už delší dobu, ale až při pohledu na prazvláštní bjelášnickou krajinu, ke které jsme marně v paměti hledali jakoukoliv podobnost s čímkoliv, co jsme dřív viděli, až teprve zde, nám existence řídké teorie vytanula na mysli.
Tato teorie se vyznačuje tím, že při kritické diskuzi sem tam nějaký protiargument propustí jakoby ho ani nikdo neřekl. Právě díky řídké teorii dokážou některé M názory přežívat roky, ač jsou postavené na zcela pokřivených a často značně protichůdných faktech.
Tři koruny v trávě
Po krátké snídani v trávě, na kterou už za mnou M stihnul dorazit, jsme ještě rozjímali s posledním lahváčem v ruce nad krásou krajiny, které vévodila silueta prunéřovské elektrárny.
Červená turistická stezka nás vedla až pod Úhošť, kde M u samot Meziříčí opět dokázal, že to dokáže. “Hele, támhle leží tři koruny,” pronesl a já jsem ani nestihl pochopit, že tím myslí prázdnou lahev od piva v trávě, když už se po ní sápal se slovy: “hmm, ale pěkně smrdí a je celá posraná.” Chvíli na láhev koukal a přemýšlel o těch třech korunách, aby ji následně vzal do ruky, pěkně si ji zblízka ze všech stran prohlédl a pronesl: “fuj, ta je fakt celá posraná a smrdí, tak tu brát nebudu.” Nu co dodat, kdo M zná, tomu to divné nepřijde.
